Fenomén Hejátko

Donedávna jsem ho vůbec neznal. A už nyní to považuji za fatální chybu. Ten člověk má rozhodně co říct a já bych vám jej chtěl v této stati alespoň trochu představit. Nechci vám jej nijak vnucovat, ale chci, abyste o něm věděli.

Jmenuje se Pavel J. Hejátko a je to básník, písničkář a performer. A to ne jen tak ledajaký. Nemyslím tím, kolik a jakých, dostal uměleckých cen, ale hovořím zde především o tom, co umí a jak to umí vyjádřit! Tato zem, alespoň za mých mladých let, vždy vzývala umělce, kteří byli svědomím národa. Měli morální kredit, protože si jej zasloužili, nikoli, protože jim byl vnucen nebo, protože (jako je tomu nyní) se za svědomí národa dokonce samolibě označili. Když to vezmu pěkně odzačátku a historicky, byl první takovou automaticky významnou osobností Karel Čapek. Bylo to dáno jeho nesmírnou inteligencí, šarmem, charismatem, empatií, sociálním cítěním a v neposlední řadě samozřejmě i brilantním nasloucháním svému národu, které dokázal vyjádřit ve svých hrách a knihách v těch nejtěžších okamžicích této země. Také jej i tyto jeho charakteristiky stály život. Druhým, na kterého chci vzpomenout a jistě mi dá většina z vás za pravdu, byl o půl století ač vzrůstem malý, svou integritou obrem, Karel Kryl. Ten dokázal ve svých písních, básních, glosách, knihách a rádiových pořadech, dávat tolik naděje, že na to nestačily ani ty nejsilnější rušičky. Jak jsem měl možnost jej poznat po jednom z koncertů, kdy dle mého názoru velmi neuváženě, nicméně štědře, hostil celou hospodu, byl v té chvíli velmi šťastný, skoro až v euforii. Co na tom, že když se jej člověk zeptal na to, jak to tu vidí do budoucna, zvážněl a z krásného a jiskřivého úsměvu se stal škleb, který se nedal ani napodobit. I tohoto Karla utrápila doba, které si zpočátku užíval, ale která mu současně druhým tahem popravila duši a s ní i tělo. Nedávno jsem se náhodně setkal s člověkem, kterého osobně považuji za třetího z tohoto trojlístku a to sice s Pavlem J. Hejátkem. Byl jsem na výletě v Třebíči a v malé začouzené hospůdce se stylovým jménem "Trumpetka", jsem uslyšel písničkáře, který mi doslova vyrazil dech. Nikoliv, že by hrál tak bravurně, ale tím co hrál, co zpíval a co v pauzách mezi písněmi recitoval. Když jem se s ním po jeho vystoupení dal do řeči, zjistil jsem, že jde (stejně jako v případě Čapka a Kryla) o nesmírně až encyklopedicky moudrého člověka, který má jen pro dnešní dobu tu vadu, že má "nežádoucí politické smýšlení". Jak on sám říká: "Umělec je opravdový jen tehdy, jde-li se svým lidem a to tím nejchudším a nejubožejším, nikoli s tím, kdo mu platí za to, aby právě tyto skupiny lidí sprostě a zrádně oblboval". Už tato jeho samotná slova ve mně vyvolala velký zájem a obdiv, protože jsem se dosud (tedy po roce 1989) s žádným podobným umělcem ještě nesetkal. Šli jsme si sednout na lavičku na nábřeží u řeky Jihlavy a ještě další asi tři hodiny diskutovali. Dověděl jsem se, že má zakázáno hrát skoro ve všech koutech republiky (s výjimkou chodníku na ulicích) a to tím principem, že na jakýkoli jeho kontakt, či snahu o vystoupení je odpovědí ticho a ignorace. Pak jsme se rozloučili, protože mě čekala dlouhá cesta a Pavel musel jet ráno do práce, ale celá tato epizoda ve mně zůstala natolik, že jsem se o něj začal zajímat i po příjezdu a odpočinku doma. Na internetu jsem s ním našel spoustu rozhovorů, mnohé byly velmi ostré, ale nebylo v nich nic nepravdivého, jen už asi vážně žijeme v době, kdy se opět nesmí říkat nepříjemné a především v širším kontextu i pravdivé věci. Našel jsem také různá fóra a chaty, v nichž byl Pavel častován takovými výrazy, že je zde nemohu ani jen v náznaku zveřejnit. Stále jsem bádal, proč. Proč tolik vadí, tak neskutečně talentovaný až geniální člověk (vím o čem mluvím, Pavel mi zaslal fragment rukopisu jeho nejnovější osmé básnické knihy s názvem "Zahrádkami nejen květenou") a mohu vám říci, že něco tak nádherného jsem už dlouho nečetl. A to jsem si samozřejmě našel i jeho další a starší tvorbu na YouTube i oficiální FB stránce, takže vážně mám z čeho posuzovat. Dokonce se přiznám, že mi jeho umění vehnalo dojetím slzy do očí a i když teď budu asi působit, jako nějaký "emař", pročtěte si ho a pak suďte . Pořád mně nebylo jasné, proč je Pavel tolik nenáviděný a jako jednu z cest jsem zvolil, seznámení se se současnou literární, potažmo poetickou scénou. A ejhle, pomalu mi začalo svítat. Když někoho převyšujete o jeden schůdek, dá se to ještě vydržet, pokud ale doslova stojíte na Olympu a ostatní, kteří se častují vašimi kolegy, jsou na druhém, v lepším případě třetím schůdku, je to pech, který musí šíleně štvát. Pak je tu ještě otázka, kterou nemohu vynechat a byť se ji snažím osobně pochopit, je to ten další příslovečný bič, který hraje všem těm, kteří nedosahují Pavlova umu ani za mák a to sice otázka politická. Pavel pochází ze silně komunistické rodiny, za války byli jeho předci v komunistickém odboji a on sám hned v roce 1995 přijal jako své druhé jméno Josefovič. Nic naplat, že umí psát i hrát skoro jako Bůh, žije v liberální demokracii a ta tahle "stigmata" neodpouští. Pavel navíc říká (i píše) vše co si myslí nahlas a na rozdíl od jiných lidí s tzv. pudem sebezáchovy, tak činí i za cenu nejvyšší oběti. Když k tomu přičteme fakt, že všechna mainstreamová kulturní média, vlastní a ovládají lidé, kteří už jen při vyslovení jména Hejátko dostávají osypky, začínají věci dávat náhle jednoznačný smysl. A je to neskutečná škoda, protože tak výrazný talent, takto zadupaný do země zakomplexovanými neumětely, má být někde úplně jinde. A tak i proto nezapomenu nikdy na Pavlova slova, která mi řekl, když jsme se na lávce loučili: "Talent? To je jen plivanec bezdomovce, který si na botě odnesl ambiciózní starosta".